Popis technologie odlévání na "ztracený vosk"

"Roztavený kov je jako malé dítě, rád pořád někde utíká, dělá si co chce a kde chce. Proto mu musíme přesně stanovit zásady a naučit ho chovat se podle pravidel - tj. vyrobit odlévací formu..."

Prastará metoda lití na ztracený vosk nebo do ztraceného vosku známá už od pravěku, cca 4000 let. Na našem území prokazatelně doložená nástupem pravěké etapy lidstva známé pod pojmem doba bronzová. Pojmenovaná je podle masového používání slitiny mědi s dalšími kovy - tzv. bronzem. Měď byla v době měděné (chalkolit, cca 4500-5000 BC) používána převážně v čistém stavu. Její horší slévárenské vlastnosti ji předurčovaly spíše pro předměty hrubšího charakteru - sekery, mlaty, dlátka a podobně. Šperky se vyráběly spíše z tepaných a tažených polotovarů. Problém s nedostatečnou pevností po odlití kovu byl řešen kováním ostří nástrojů zastudena. V době bronzové došlo k rozmachu legování čisté mědi dalšími kovy - Cínem, Olovem, Arsenem atd. Slitiny vykazovaly vyšší tvrdost v litém stavu, jako bonus získaly při vyšším obsahu legur od 8% krásnou zlatavou barvu, která byla zajisté ceněna.

Tehdejší mistři si museli nepochybně dobře uvědomovat, jak se chová každá slitina s obsahem daných prvků. Na základě chemických rozborů pravěkých artefaktů jde vypozorovat, že všeobecně známý fakt o dominanci cínového bronzu je mylný.

Jak už bylo zmíněno, metoda je ve svém principu poměrně jednoduchá. První krok je zhotovení cílového (odlévaného) předmětu z vosku. Lze pracovat se včelím voskem. Ten v pravěku pravděpodobně uměli namíchat např. s pryskyřicemi do tvrdší konzistence, aby se lépe vyřezával. Pro některé předměty je jeho ohebnost vyhledávaná i dnes - umělecké odlitky akademických sochařů atd. Model pro ztracený vosk musí mít naprosto dokonalou podobu výsledného odlitku, protože tato odlévací technika umožňuje odlití jakéhokoliv tvaru, který jde dostupnými technologiemi vyrobit z vosku. Na model se umístí dle potřeby nálitek - tzv. vtok. Jde o místo, kde bude proudit roztavený kov. Vtok musí zajistit, aby došlo k dokonalému zaplnění formy.

Voskový model je následně detailně obalen formovací hmotou, vesměs na bázi žáruvzdorných materiálů. Ať jde o keramickou hlínu, sádru s ostřivem, či moderní keramiku, princip je již několik tisíc let stejný. Keramická hlína se jako základní materiál dodnes používá pro klasické formy na zvony a každá zvonařská dílna si své složení směsi chrání. Recepty se předávájí z generace na generaci. Kolem modelu vznikne obal z hlíny. Dnes z modernějších materiálů na bázi sádry, či syntetické žáruvzdorné keramiky. Forma se nechá ztvrdout, či vysušit.

Nyní se dostáváme k jádru technologie. Uvnitř keramické hlíny máme uzavřen voskový model, jehož tvar je do materiálu okopírován. Vosk se používá zcela záměrně - jednak se s ním perfektně pracuje, je měkký a nezávadný a hlavně má jednu podstatnou výhodu - jde VYTAVIT!

Ztracený vosk - lití na vytavitelný model - jde o různé názvy, ale stejnou podstatu. Od vytavitelnosti vosku je dnes metoda pojmenována jako "lití kovů na vytavitelný voskový model", neboli "ztracený vosk". Forma se zahřeje v ohni či peci a dochází k vytavení vosku - vosk se nyní ztratí. Zvýšením teploty nad 550 °C vosk vsákne do formy, vyhoří. V tomto bodě jsme dostali odlévací formu, uvnitř které zbyla po vosku jen dutina, která má stejné rozměry a tvar jako zaformovaný model. Do ní můžeme nyní odlévat roztavený kov.